Uprostřed oteplujícího se oceánu je jedno místo, které chladne. Vědci teď zjistili proč, Evropa má problém

Na teplotních mapách světového oceánu vypadá jako modřina na rozpálené kůži. Flek chladnější vody v subpolárním Atlantiku mezi Irmingerovým a Labradorským mořem, v odborné literatuře označovaný jako „cold blob“ nebo „warming hole“, zaměstnává klimatology víc než dekádu. Dlouho se vedl spor, jestli za ním stojí atmosférické procesy, nebo něco hlubšího. Tým Stefana Rahmstorfa z Postupimského institutu pro výzkum dopadů klimatu (PIK) teď v práci publikované v Geophysical Research Letters přináší dosud nejsilnější argument: chladný signál není jen povrchový. Proniká do oceánského tepelného obsahu v celé vrstvě od hladiny po dva tisíce metrů. A to mění celou debatu.

Proč atmosféra jako vysvětlení nestačí

Starší studie, například práce Chengfei He a kolegů z roku 2022, ukazovaly, že samotné atmosférické tepelné toky dokážou vysvětlit zhruba polovinu pozorovaného ochlazení na hladině a až 90 % relativního ochlazení oproti zbytku oceánu. Logika zněla přímočaře: vítr, oblačnost a výpar odebírají teplo z povrchu, a proto se tam tvoří chladný flek. Rahmstorfův tým ale přišel s klíčovým protiargumentem. Pokud by příčinou byly atmosférické procesy, čistá ztráta tepla z oceánu do atmosféry v dané oblasti by od poloviny 20. století musela narůstat. Jenže data ukazují opak, zmenšuje se. To sedí na situaci, kdy oceán do oblasti jednoduše přiváží méně tepla. A právě hloubkový profil tepelného obsahu, který chladný trend potvrzuje i stovky metrů pod hladinou, posouvá váhu důkazů směrem k oceánskému transportu.

AMOC, motor, který zpomaluje

Za zkratkou AMOC se skrývá atlantická meridionální obratná cirkulace, obří systém proudů, který přenáší teplou povrchovou vodu z tropů k severnímu Atlantiku, kde se ochladí, zhoustne a klesne do hloubky. Tento „výtah“ pohání jednu z nejdůležitějších tepelných pump planety. Proxy rekonstrukce, které v roce 2021 shrnul PIK, ukazují, že AMOC je dnes nejslabší za více než tisíc let. Oslabení se odhaduje na zhruba 15 % od poloviny 20. století, což odpovídá poklesu přibližně o 3 sverdrupy, tedy o tři miliony krychlových metrů vody za sekundu.

Příčiny jsou kombinované, ale sdílejí společný mechanismus: severní Atlantik ztrácí slanost. Tání grónského ledového štítu, vyšší srážky v subarktické oblasti a přítok sladké vody z arktických řek snižují hustotu povrchové vody. Když voda není dostatečně těžká, neklesá. A když neklesá, celý oběh zpomaluje. Studie Pontese a Menvielové z roku 2024 tento mechanismus odsolování potvrdila jako hlavní hybatel oslabení od poloviny minulého století.

Důležitá je ale i opatrnost. Přímá kontinuální měření AMOC existují teprve od roku 2004, kdy byl spuštěn systém RAPID na 26,5° severní šířky. A data z posledních let naznačují, že od počátku desátých let slábnutí možná dočasně ustalo. Nejde tedy o lineární pád, ale o kolísavý trend s nejistým tempem.

Co to znamená pro Evropu a pro Česko

Chladný flek v oceánu neznamená, že by se Evropa chránila před oteplováním. Znamená to něco jiného a v jistém smyslu horší: klimatické extrémy se přerozdělují způsobem, který modely nemusí dobře zachycovat.

Modelová studie René van Westena z Utrechtské univerzity, publikovaná koncem roku 2025 v Hydrology and Earth System Sciences, kvantifikovala evropské hydroklima při scénáři výrazně oslabeného nebo zkolabovaného AMOC. Výsledky pro střední Evropu:

• Sušší vegetační sezóna – méně srážek v období, kdy je voda nejpotřebnější pro zemědělství a ekosystémy.
• Vyšší riziko půdního sucha – kombinace nižších srážek a přetrvávajícího oteplování.
• Silnější zimní bouře – změna drah tlakových níží nad Atlantikem.
• Výraznější chladné zimní extrémy – paradoxně vedle celkového oteplování.

Pro Českou republiku nová studie konkrétní čísla nedává. Z regionálního signálu pro střední Evropu ale plyne, že hlavní riziko není ochlazení, nýbrž hydroklimatická nestabilita, období sucha prokládaná nepředvídatelnými extrémy. A to v situaci, kdy české zemědělství i vodní hospodářství už dnes s deficitem vody bojují.

Proč definitivní důkaz stále chybí

Přes narůstající množství indicií vědci nedokážou říct s jistotou, jak daleko je AMOC od kritického bodu zvratu. Důvodů je několik. Přímá měření pokrývají jen dvě dekády, příliš krátkou dobu na spolehlivé odlišení trendu od přirozené variability. Rekonstrukce starších období se opírají o nepřímé ukazatele, jako jsou sedimenty, korály nebo teplotní otisky, a každý z nich nese vlastní nejistotu. A klimatické modely mají problém s hlubokou konvekcí, malorozměrovým procesem, který je pro AMOC klíčový, ale v globálních simulacích se zachycuje těžko. Výsledkem je, že modely mohou AMOC zobrazovat jako stabilnější, než ve skutečnosti je.

Rahmstorf ve svém přehledovém článku v Oceanography tento problém pojmenovává přímo: riziko kritického přechodu je v teorii i modelech dobře podložené, ale vzdálenost od prahu z pozorování spolehlivě určit neumíme.

Právě proto je nová studie důležitá jinak, než by se na první pohled zdálo. Nepřináší definitivní verdikt. Přináší ale hloubkový argument, doslova, který ztěžuje pozici těm, kdo chladný flek odbývali jako atmosférický artefakt. Pokud AMOC skutečně slábne tempem, které povrchová data naznačují, evropské klimatické projekce pracují s podhodnoceným rizikem. A podhodnocené riziko je v klimatické politice horší než žádné, protože na něj se nikdo nepřipravuje.