Toužil někam jet, tak ať jede. Macinka v přímém přenosu ponížil Pavla kvůli summitu NATO, Rakušan zuřil

13. června 2026, studio TV Nova, pořad Za pět minut dvanáct. Macinka mluví o summitu NATO v Ankaře a o prezidentově snaze být součástí české delegace. Pak přijde věta, která debatu rozžhaví: prezident Pavel prý „může přečíst něco z papíru“, ale „na té neformální večeři, kam tak touží jet, tak tam se nic z papíru nečte a hlavně tam je nějaká diskuze a dá se tam něco vyjednat“. Dvěma větami šéf Motoristů a vicepremiér posunul hlavu státu do role pasivního ceremoniáře, jehož jediným motivem je touha cestovat. Rakušan reagoval okamžitě a ostře: „Při vší úctě k vašemu egu, pane vicepremiére Macinko, já stále věřím, že prezident Pavel je schopen dojednat více věcí než vy.“ Situaci označil za tragickou a šílenou. Nebyla to jen slovní přestřelka dvou politiků. Byl to veřejný výbuch sporu, který se pod povrchem vaří od dubna.

Dopis, kompromis a odklad

Příběh začal 8. dubna 2026, kdy prezident Pavel poslal premiéru Babišovi dopis, v němž s odkazem na článek 63 Ústavy oznámil, že hodlá stát v čele české delegace na summitu NATO v Ankaře naplánovaném na 7.–8. července. Vláda reagovala opatrně: nejprve počkáme na přesnější agendu summitu, řekl Babiš na dubnové tiskové konferenci. Sám přitom připustil, že „pan prezident pracoval v NATO, že má k tomu vztah“, ale zároveň trval na tom, že obranné závazky a rozpočet obhajuje kabinet.

8. května Pavel nabídl kompromis, že se zúčastní jen neformální večeře hlav států, zatímco oficiální jednání ponechá premiérovi a ministrům. Vláda ani tuto variantu neuzavřela. Když se prezident 8. června osobně dostavil na jednání vlády, rozhodnutí o složení delegace se posunulo na 22. června. Hrad mezitím připravil kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu, ale její podání odložil právě do tohoto termínu. Pikantní detail: tentýž den vláda bez problémů schválila Pavlovu účast jako národního řečníka na Valném shromáždění OSN. Kabinet tedy neblokuje prezidentskou reprezentaci obecně. Blokuje ji selektivně, v případě Ankary.

Proč zrovna summit NATO

Summity NATO nejsou běžné zahraniční cesty. Aliance je sama definuje jako setkání hlav států a vlád, kde se přijímají strategická rozhodnutí o kolektivní obraně, výdajích a rozšíření. Právě proto má formát summitu jinou politickou váhu než ministerská rada nebo pracovní skupina.

V posledních dvou případech vedl českou delegaci právě Pavel. V červenci 2024 ve Washingtonu, v červnu 2025 v Haagu, pokaždé s ministry obrany a zahraničí v delegaci, bez jakéhokoli veřejného sporu. Tato praxe je pro Hrad klíčový argument: kontinuita a předvídatelnost. Pro vládu je naopak klíčové, že tentokrát chce na summitu „vlastnit“ české vysvětlování obranných závazků sama.

K 14. červnu 2026 přitom NATO ještě nezveřejnilo detailní program ankarského summitu. Samo uvádí, že podrobnosti přijdou až koncem června. Domácí debata o tom, co přesně se bude dít na „neformální večeři“ a kdo tam má sedět, tedy částečně předbíhá veřejně známá fakta. Macinkův argument o vyjednávání u večeře má oporu v praxi předchozích summitů, ale konkrétně pro Ankaru jde zatím o předpoklad, ne o potvrzený harmonogram.

Ústava, nebo politika?

Ústavní rovina sporu je reálná. Prezident „zastupuje stát navenek“ podle článku 63, ale jde o pravomoc vyžadující kontrasignaci předsedy vlády. Vláda je zároveň podle článku 67 „vrcholným orgánem výkonné moci“. Ústavní právníci citovaní Českou justicí se shodují spíš na tom, že jde o prostor pro loajální spolupráci obou institucí, ne o jasné vítězství jedné strany. Pokud by spor skončil u Ústavního soudu, rozhodoval by podle paragrafů 120 až 124 zákona o Ústavním soudu. Pevná lhůta pro rozhodnutí neexistuje. Mezi vládním termínem 22. června a summitem 7. července zbývají dva týdny, extrémně krátké okno na ústavní řízení.

Jenže pod ústavní vrstvou pulzuje politika. Rakušan v debatě Macinkovi přímo vytkl, že kdyby ve vládě seděl Filip Turek, žádný problém s Pavlovou cestou by nevznikl. Babiš sám dříve přiznal, že Motoristé „ještě nerozchodili“ prezidentovo odmítnutí Turka jmenovat ministrem. Spor o Ankaru tak není čistě o protokolu. Je o tom, kdo komu co dluží a kdo koho za co trestá.

Co je ve hře v Ankaře

Podle nás největší škoda Macinkova výroku nespočívá v jeho urážlivosti, ostrá slova k politice patří. Problém je v tom, co výrok signalizuje směrem ven. Česko se chystá na summit, kde potřebuje působit jako spolehlivý spojenec s jasnou pozicí. Místo toho vysílá obraz vnitřní války o to, kdo vůbec smí za stát mluvit. Pavel má nesporný alianční profil a dvě úspěšné summitové delegace za sebou. Macinka má mandát ministra zahraničí a vládní většinu v zádech. Oba mají kus pravdy. Jenže veřejné ponižování prezidenta formulací o „touze jet“ a „čtení z papíru“ nepřispívá k řešení, přispívá k obrazu země, která se nedokáže dohodnout ani na tom, kdo ji zastupuje.

22. června se vláda k věci vrátí. Buď najde kompromis, který Pavel přijme, nebo se spor přesune k Ústavnímu soudu s minimální šancí na rozhodnutí před odletem do Ankary. Tak či tak, Macinkova páteční věta už v éteru visí, a v aliančních hlavních městech si ji přečtou taky.