Smutná zpráva ze Slovenska: Zemřela jedna z nejlegendárnějších zpěvaček

V pondělí 20. dubna 2026 odešla žena, která strávila na jedné scéně 36 let a za tu dobu ztvárnila prakticky vše, co mezzosopránový repertoár nabízí: od Verdiho Azuceny přes Bizetovu Carmen až po Janáčkovu Kostolníčku. Pro široké české publikum to nemusí být jméno z první stránky bulváru. Pro každého, kdo zná dějiny slovenské opery, je ale Mária Adamcová kanonická osobnost, nikoli okrajová zpěvačka. Muzikoložské hodnocení, které ji řadí na samý vrchol košického souboru, nepřišlo náhodou. Stojí za ním desetiletí práce uvnitř jedné instituce.

Ze SĽUKu do košického sboru

Mária Adamcová se narodila 26. srpna 1930 ve Važci. Svou profesní dráhu začala v roce 1949 v SĽUKu, slovenském lidovém uměleckém kolektivu, tedy ještě před dokončením studií na VŠMU v Bratislavě. Teprve po absolutoriu v roce 1955 nastoupila do Opery tehdejšího Štátneho divadla v Košicích. Ne jako sólistka. Jako členka sboru.

Těch prvních deset let ve sboru je detail, který o Adamcové prozrazuje víc než jakýkoli superlativ. Legenda nevznikla přes noc. Rostla zevnitř, v každodenním kontaktu s repertoárem, s kolegy, s jevištěm. Teprve v roce 1965 přešla mezi sólisty a na této pozici vydržela až do odchodu do důchodu v roce 1991. Celkem 26 let jako sólistka jedné scény.

Repertoár, který pokryl skoro všechno

Šíře rolí, které Adamcová během kariéry nastudovala, je až nepravděpodobná. Verdiho hrdinky tvořily páteř: Azucena v Trubadúrovi, Eboli v Donu Carlosovi, Amneris v Aidě, Ulrika v Maškarním plese. K tomu Saint-Saënsova Dalila, Bizetova Carmen, Čajkovského Oľga i Grófka. Z ruského repertoáru Marina Mníšková v Borisovi Godunovovi.

A pak české a slovenské opery: Janáčkova Kabanicha i Kostolníčka Buryjovka, Dvořákův Čert a Káča, kde se na jevišti potkaly obě Márie Adamcové, matka a dcera. Wagnerova Ortrud v Lohengrinovi. Matka ve Szokolayově Krvavé svadbě. A v závěru kariéry Elvíra Benkovičová ve světové premiéře opery Milana Nováka Prestávka, což je důkaz, že nešlo jen o strážkyni tradičního repertoáru, ale o umělkyni otevřenou soudobé tvorbě.

Muzikoložsky cenný je přitom postřeh Vladimíra Blaha, který Adamcovou hodnotil při jejím jubileu: neměla „obrovský hlasový fond“, ale disponovala měkkým mezzosopránem s jistými výškami, díky nimž zvládala i dramaticky těžké party. Její kreace podle Blaha „nepoznali výkonnostné výkyvy“. Právě on ji označil za nejvýznamnější mezzosopranistku v dějinách košického divadla a Národní divadlo Košice tuto formulaci převzalo.

Opora košické zlaté generace

Adamcová nebyla solitér. Patřila do generace, která košickou operu proměnila z regionálního souboru v plnohodnotnou druhou slovenskou operní scénu. Po boku Evy Šmálikové, Lucie Ganzové-Holoubkové, Oľgy Golovkové či Boženy Hanákové tvořila ansámbl, který se v odborné literatuře označuje jako „legendární“. Mezi nimi ale právě Adamcová vyčnívala v mezzosopránovém oboru a držela celý tento pilíř repertoáru po více než čtvrt století.

Její hlas přesahoval i za hranice jeviště. V programu košického rozhlasu „Umelci pred mikrofónom“ reprezentovala soubor v celoslovenském vysílání, čímž se košická opera dostávala k posluchačům daleko za východní Slovensko.

Rozloučení v Košicích

Poslední rozloučení s Máriou Adamcovou je oznámeno na pátek 24. dubna 2026 ve 12.00 na Verejnom cintoríne v Košicích. Příčina smrti nebyla zveřejněna.

Třicet šest let na jedné scéně, dvacet šest z nich v sólistickém světle, desítky rolí bez výkonnostních výkyvů. V Košicích nezůstane po Márii Adamcové prázdné místo v obsazení, to se zaplní. Zůstane měřítko.