Čeští politici nešetří vulgarismy. Odborník prozradil, proč tomu tak je

Loni v říjnu zachytilo živé vysílání Petra Macinku, jak vulgárně mluví o své stranické kolegyni Zuzaně Majerové. Nebyl to záblesk z horké debaty, ale moment ze sebeprezentace politika mimo oficiální formát, a přesto, nebo možná právě proto, okamžitě obletěl média. Podobně sněmovní mikrofony v nedávné době zachytily pokřik smažko přímo ze sněmovních lavic, jak připomněly Seznam Zprávy. Tyto incidenty nejsou výjimky, které potvrzují pravidlo. Jsou pravidlem samotným.

Útok sbírá víc reakcí než argument

Studie publikovaná v časopise Political Behavior ukázala, že příspěvky útočící na politického soupeře dostávají od uživatelů výrazně více lajků a sdílení než příspěvky, které jen chválí vlastní tábor. Jinými slovy: negativní obsah je digitálně výnosnější. Politik, který to pochopí, má před sebou jednoduchou rovnici, čím ostřeji udeří, tím rychleji se o něm mluví. Studie The political effects of X’s feed algorithm publikovaná v časopise Nature v roce 2026 navíc ukázala, že architektura algoritmického feedu tento efekt ještě zesiluje, protože aktivně zvýhodňuje obsah s vyšší mírou zapojení uživatelů. Hrubý výrok tedy není jen výbuch emocí, je to formát, který platformy odměňují.

Kuloár se přestěhoval do feedu

Dřív zůstala ostrá poznámka v předsálí nebo na chodbě. Dnes ji zachytí mikrofon, kamera nebo vlastní stream a během minut oběhne republiku. Politici přitom dobře vědí, že pracují v prostředí permanentní kampaně, kde každý moment může být vytěžen jako komunikační munice pro sítě, zpravodajství i virální klip zároveň. Podle dat Eurostatu používalo v Česku v roce 2025 sociální sítě 70 % lidí ve věku 16 až 74 let, přičemž průměr EU byl 67 %. A mezi mladými ve věku 16 až 29 let dosáhlo Česko v roce 2024 dokonce 99 %, nejvíce v celé EU. Politici tedy nemluví hrubě tam, kde by to nikdo neslyšel. Mluví hrubě přesně tam, kde je publikum největší.

Hrubost jako kostým autenticity

Část politiků ostrý jazyk vědomě prodává jako mluvení bez servítků, jako důkaz, že nejsou naleštěný produkt tiskového oddělení, ale normální člověk. Tato póza má svou logiku: podle dat CEDMO nevěří 91 % české populace, že politici plní své sliby, a 72 % je považuje za velmi zkorumpované. V prostředí tak hluboké nedůvěry může hrubý výrok paradoxně působit jako závan upřímnosti. Jenže odborný výzkum digitální komunikace naznačuje, že jde spíš o přesně zvolenou strategii než o spontánní výbuch, útok na soupeře je prostě lépe přenosný do médií, lépe odměňovaný reakcemi publika a lépe zapamatovatelný než věcná pasáž o programu.

Sněmovna si toho všimla, ale pravidla nestačí

Že jde o skutečný problém, uznala nakonec i samotná Sněmovna. Při debatě o změnách jednacího řádu v únoru 2026 zaznělo přímo ze sněmovní půdy, že dosavadní pravidla předpokládala určitou míru zdravého rozumu a vzájemného respektu, kterou se v poslední době nedařilo udržet. Návrh etického kodexu poslance výslovně pracoval s formulací, že chování poslanců má být založeno na vzájemné úctě a že se mají zdržet urážlivých výroků. Vláda pak 2. března 2026 schválila vlastní Etický kodex vlády. Jenže žádný kodex nezmění základní motivaci: pokud platforma odměňuje konflikt a média přinášejí hrubý výrok jako zprávu, pravidla na papíře zůstávají jen papírem.

Bezmála třetina české populace tráví na sociálních sítích více než dvě hodiny denně, jak zjistil průzkum CEDMO a IPSOS. To je publikum, které politici dobře znají, a pro které se naučili vyrábět obsah, jenž funguje. Otázka není, jestli to přestanou dělat. Otázka je, co musí přestat fungovat, aby to přestalo mít smysl.