Stěhování do nového bydlení je samo o sobě stres. A když se k tomu přidají tři malé děti a životní změna, je to ještě náročnější. Své o tom ví paní Lenka, která se s rodinou musela přestěhovat z domu na venkově do bytu ve městě poté, co přišli o část příjmů. Doufala přitom, že to bude jen dočasné řešení, než se jejich finanční situace zlepší. Místo klidného začátku ale přišel šok. Krátce po nastěhování na ně totiž někdo zavolal sociální pracovnici.

Děsivý telefonát z úřadu 

Rodina byla zvyklá na zahradu, prostor a volnost, což v paneláku znamenalo úplně jiný režim. Děti ve věku tří, pěti a osmi let si proto těžko zvykaly na to, že nemohou běhat a křičet, jak byly zvyklé doma. Lenka s manželem se je nicméně snažili usměrňovat a hledali s nimi vždy kompromisy. „Věděla jsem, že to nebude jednoduché, ale snažili jsme se, aby děti nikoho nerušily,“ řekla. Přesto měli pocit, že některým sousedům vadí už jen to, že tam bydlí.

„Byla doba, kdy jsem živil rodiče, bratra, jeho ženu a děti, ale tomu je konec,“ říká Pavel (35)

Napětí poté vyvrcholilo jednoho dne telefonátem z úřadu. „Ozvala se mi paní a představila se jako pracovnice z oddělení péče o děti. Řekla, že dostali podnět a musí k nám na kontrolu,“ popsala Lenka. V tu chvíli prý ztuhla strachy. Hlavou jí běžely nejhorší scénáře, protože své děti miluje a stará se o ně, jak nejlépe umí. Netušila navíc, co by mohlo být důvodem.

Strach rychle vystřídal smích 

Když úřednice dorazila, vysvětlení ji překvapilo natolik, že se neubránila smíchu. Někdo prý nahlásil, že děti chodí ven nedostatečně oblečené a že to působí jako zanedbávání. „Málem jsem si myslela, že si dělá legraci. Děti prostě nesnášejí přehřívání, jsou otužilé a pořád v pohybu. Když jim dám pět vrstev, stejně si půlku svléknou,“ kroutila hlavou. Kontrola nakonec dopadla bez problémů, ale pocit hořkosti v ní zůstal.

„Nastěhovala se ke mně má 88letá matka a už mi leze na nervy. Je to horší než s dítětem,“ popisuje žena

iZdroj fotografie: Depositphotos

Netrápí ji samotná kontrola, ale především atmosféra v domě. Má totiž pocit, že místo obyčejného sousedského rozhovoru někdo rovnou sáhl po udání. „Stačilo zazvonit a zeptat se. Místo toho někdo volal úřady. Člověk si pak připadá jako pod drobnohledem,“ dodala s tím, že přesto s nadhledem věří, že časem si rodina i sousedé na sebe zvyknou.