Když stařenka přišla o manžela, začala mít neustále problémy se zdravím. Teď se o sebe sama nedokáže postarat a je odkázaná na pomoc dcery, protože nikoho jiného nemá.
Život na stará kolena může být někdy velmi smutný. Obzvlášť když nejsou stařečci soběstační a musí se spolehnout na pomoc okolí. Mnohem častěji než byste tipovali, je dokonce i vlastní děti považují za břemeno, se kterým se nehodlají vláčet. Své o tom ví osmdesátiletá seniorka Anežka K. z Plzně. „Sama toho už moc nezvládnu, jsem nemocná a slabá. Na domácnost už nestačím. Dcera se o mě stará, ale chce za to peníze,“ napsala nám do redakce DámskéhoDeníku.
Nemocná seniorka na domácnost nestačila
Paní Anežka přišla před deseti lety o manžela, se kterým žili v malém domku. Od té doby to šlo z kopce s jejím zdravím i silami. Postupně jí začal dělat problémy i běžný úklid domácnosti nebo chození na nákup. Přestala být soběstačná, což sama těžce nesla. Nechtěla obtěžovat okolí, ale neměla moc na výběr. Požádala o pomoc svou dceru. „Nebyla nadšená, říkala, že nemá čas. Že má hodně práce a potřebuje vydělávat peníze. Ale nakonec svolila. Byla jsem moc ráda,“ vypráví čtenářka.
Životní podmínky stařenky nebyly zrovna ideální. O starý chátrající dům se roky nikdo pořádně nestaral. Byl vlhký, chladný a zatuchlý. Ke komfortu bydlení v panelákových bytech s dálkovým vytápěním a teplou vodou měl hodně daleko. „Vím, že by to bylo snazší někde v domově důchodců, ale prožila jsem tady skoro celý svůj život. Jít na stará kolena jinam… to by byla moje smrt,“ smutnila paní Anežka.
Za pečování o matku chtěla zaplatit
S dcerou se seniorka dohodla, že k ní bude jednou týdně docházet. Pomůže jí s úklidem, nakoupí a vypere. Zanedbaná domácnost ale svědčila spíš o tom, že si s tím moc práce nedávala. Podmínky, ve kterých paní Anežka přežívala, byly tristní. Návštěva sociálky by si přišla na své. Jenže o tom, jak stařenka musí žít, nikdo nevěděl a ona sama nikoho nevídala a asi by se i styděla o tom mluvit. Je nehorázné, že si dcera, která sama dobře vydělává, navíc za každou činnost účtovala peníze.
Nebylo jí trapné chtít po matce 130 Kč za praní, 250 Kč za cestu na nákup nebo 300 Kč za vytření podlahy. Její nároky rostly a malý důchod paní Anežky postupně přestával stačit. Intervaly mezi návštěvami dcery se prodlužovaly a životní podmínky seniorky se zhoršovaly. „Má toho hodně, já to chápu. Vím, že jsem na obtíž, ale nikoho jiného už nemám,“ dodala paní Anežka, která nakonec požádala o místo v pečovatelském domě.