Nesvádějme problémy s učením našich dětí na školu a učitele. Nastavme zrcadlo sami sobě

Ruku na srdce – kolik z nás si ohledně špatného prospěchu našich dětí řeklo: „Ta učitelka vás nedokáže nic naučit“. Napadlo vás ale někdy, že učitelé nejsou ve škole proto, aby děti vychovávali, ale aby jim předávali znalosti? Vštípení hodnot, slušného chování a morálních zásad je povinností rodičů, a pokud dítě tyto sociální základy nemá nebo nezná, není to chyba učitelů. 

Roli učitele je potřeba podporovat, ne shazovat

Dalším problémem ve výchově je zesměšňování a poukazování na nekompetenci vyučujícího v očích dítěte. Zamyslete se nad tím, jak o učitelích mluvíte v přítomnosti dětí a zda to nesnižuje jejich autoritu, což může mít za následek právě neposlušnost ve škole a chybějící respekt. To se samozřejmě negativně odráží i na prospěchu studenta. Hněv rodičů se pak samozřejmě otáčí opět proti učitelům, kteří jsou čím dál více frustrovaní, až nakonec rezignují a přestávají se snažit o jakoukoli dodatečnou výchovu studentů. 

iZdroj obrázku: Pixabay

Online výuka propast jen prohlubuje

Žák sedí u počítače a poslouchá výklad učitele, u toho stíhá spoustu dalších věcí – psát textovky, zahrát si pár her na mobilu, odběhnout si pro svačinku. Výuka v domácím prostředí bez pevně stanovených mantinelů a dozoru vyučujících bývá narušována mnoha činnostmi, které rozptylují jak studenta, tak i vyučujícího. Testy, které učitel zadává ke kontrole distančního studia, jsou vypracovávány s pomocí rodičů nebo širokého příbuzenstva a podle toho znalosti našich dětí také vypadají. Nepojí se s tím jen chybějící vědomosti odpovídající věku a stupni vzdělání dítěte, ale i neschopnost samostatně vypracovat úkol a učit se vyhledávat a získávat nové poznatky potřebné pro studium.

iZdroj fotografie: Pixabay

Setká se snaha o porozumění a prosba o spolupráci s úspěchem?

O tom, že už jsou vyučující na pokraji sil, svědčí i dopis americké učitelky Lisy Robersonové, který zveřejnila v novinách. Tento dopis je výzvou pro rodiče, kteří by měli zastávat hlavní autoritu a výchovnou funkci u dětí. Lisa v něm mimo jiné píše o pochopení, které pro rodiče má, protože nic není černobílé a učitelé jsou si vědomi, že domácí výuka je náročná pro obě strany. Vrací se v něm ale k hlubším problémům, které se projevovaly hlavně před pandemií a nástupem online výuky. 

„Děti chodí do školy ve značkovém oblečení, které stojí víc peněz než je náš plat, naproti tomu ale nemají žádné pomůcky, které ke studiu potřebují. Často kupujeme psací potřeby a jiné položky ze svého, protože děti nejsou schopny informovat rodiče o tom, co vše mají do školy nosit a rodiče se o to aktivně nezajímají.“

Jsou problémem rozdílná očekávání?

Rodiče od školy očekávají jak vzdělávání jejich ratolestí, tak i socializaci. Školní prostředí dokáže učit děti komunitnímu chování, ale musí v nich být zakořeněny základy slušného chování. Od rodičů je naproti tomu očekávána spolupráce a zájem o prospěch dětí, např. účast na třídních schůzkách, možnost individuálního rozhovoru mezi rodičem a dítětem a podílení se na různých školních akcích. 

iZdroj fotografie: Pixabay

Problematikou přístupu rodičů ke vzdělávání dětí se zabýval francouzský profesor pařížské univerzity D. Gayet ve své studii, ze které vyplynulo, že jsou tři typy rodičů.

Rodič „vrtulník“ – přísná autorita, kontroluje vypracované úkoly, o své dítě se v souvislosti se školou zajímá, vyžaduje výborné výsledky. Naproti tomu chybí v komunikaci s dítětem cit a porozumění, promítá si do něj vlastní ambice a tlačí ho do výběru vzdělání podle svých tužeb a plánů.

Další dva typy rodičů jsou sobě opakem. Jedni své potomky donekonečna omlouvají a špatný prospěch svádí na vzdělávací instituce a druzí se o prospěch dětí nezajímají vůbec.