Ovdovělá důchodkyně si posteskla, jak se k ní chovají vlastní děti. Její vnučka se jí navíc přímo vysmívá

Po nástupišti šla starší žena a jednou rukou se snažila táhnout vozík s velkou taškou. Zarachotilo v něm sklo. V druhé ruce držela krabici. Ve vlaku se posadila na sedadlo naproti dveřím, protože měla za půl hodiny vystoupit. Když spolucestující viděl, jak se snaží zvednout zavazadlo, vstal, aby jí pomohl. Žena se poté usadila, posunula vozík a vzala si krabici na svůj klín.

Na nástupišti nikdo nečekal

Žena si s úlevou povzdechla. Spolucestující si se stařenkou povídal o věcech banálních i velmi osobních. Jednoduše o takových, které probíráte jen na cestách. Před cizími lidmi je někdy snazší sdílet myšlenky, jež vám nedají v klidu spát a které jindy nemáte odvahu sdělit. Ukázalo se, že babička naplnila tašku prázdnými sklenicemi.

iZdroj fotografie: Pexels

„Doufám, že je nerozbiju, protože si je nemám od koho půjčit, každý je potřebuje. Pořád jsem je rozdávala a rozdávala, už mi skoro žádné nezbyly. Léta jsem je posílala dětem, letos na jaře jsem je požádala, aby mi alespoň některé z nich vrátily. Čekala jsem a čekala, až je syn přiveze autem, ale nikdy jsem se nedočkala.“ Po příjezdu vlaku na ni na nástupišti nikdo nečekal. Opět však narazila na hodné lidi – dva chlapci jí pomohli vystoupit z vlaku a dovedli ji až do čekárny.

Vnučka byla jen naštvaná

Kdokoli by ji sem přišel vyzvednout, snadno by ji uviděl. Jenže nikdo se neobjevil. Posadila se, ale místo úlevy měla jen obavy z budoucnosti. Pokusila se své rodině znovu zavolat. Syn byl mimo dosah a dcera měla vypnutý telefon kvůli důležité schůzce. Vnučka to nejdříve nezvedala a když se pak konečně ozvala, byla naštvaná, protože její přítel má svátek, a tak se nemůže babičce věnovat.

Vzala tedy telefon a znovu vytočila číslo svého syna. Měla štěstí a dovolala se. Přijel o patnáct minut později a vyzvedl matku autem. Odvezl ji do své kanceláře a všechny její zavazadla nechal ve voze. O několik dní později, když přišla na návštěvu, uviděla krabici pohozenou na balkoně. Nebyly ani otevřené. Představila si zeleninu a ovoce uvnitř, to nejlepší z její zahrady. Bylo jí špatně, ale před snachou mlčela.

Nic od nich nežádá

Snacha také nechala zkazit polovinu produktů. Neměla čas se takovými věcmi zabývat. Navíc do staré ženy rýpala: „Co to táhneš? Přes ulici je obchod, všechno mám na dosah ruky!“ Poslouchala svou snachu a neřekla ani slovo. Posbírala prázdné sklenice, slíbila si, že letos na podzim bude připravovat jídlo na zimu jen pro sebe, a chystala se k odchodu. Zdálo se, že pro ni v životě jejích dětí není místo. Povzdechla si a spěšně polkla slzy.

iZdroj fotografie: Pexels

Celý život si s manželem povídali a podnikali věci společně. Co teď? Je jen nadbytečná. Dává jim, aniž by o něco žádala. Slyšela i o své sousedce, pro niž bylo také obtížné cestovat a vláčet s sebou kufry, jenže její dcera nemohla přijet jen tak ze dne na den, a tak se vždy potkávaly na nádraží. Jen si vyměnily zavazadla. Spolucestující z vlaku řekl přesně ta slova, která často říkávala její babička. Dokud lidé chtějí, mohou spolu vycházet, ale bez touhy a skutků se nic neděje.

Zdroj: Express