Krátce před svou smrtí stará paní napsala upřímný dopis, kým doopravdy je. Při čtení zdravotním sestrám ztuhl úsměv na rtech

Umírání v nemocnicích a hospicech není nic pro padavky. Statisíce starých lidí jsou přesto odkázáni na libovůli pečovatelů, kteří si často neberou servítky, aniž by vzali v potaz, že tito nemocní a staří muži a ženy jsou také lidské bytosti, kteří touží po lásce a porozumění. Jistá stará dáma o tom po své smrti bolestně poučila sestry, které o ni před smrtí pečovaly.

Kdo je ta nervózní a rozzlobená dáma?

Děje se to každý den. V léčebnách dlouhodobě nemocných lidí, v nemocnicích i nejrůznějších hospicech umírají staří lidé, na jejichž příběh svět už dávno zapomněl. A nejen zapomněl, ve skutečnosti už nikoho nezajímá. Tyto bytosti jsou ale i přes své stáří stále citlivé a plné emocí a touhy po životě, který už však nenávratně uplynul.

iZdroj fotografie: Pixabay

Jistá stará dáma, která už cítila smrt na jazyku, se rozhodla svým ošetřovatelkám připomenout, o co tady ve skutečnosti jde. Sestrám, které měly za úkol se o ženu v jejích posledních letech starat, zamrzl úsměv na rtech ve chvíli, kdy uklízely věci po nedávno zemřelé klientce hospicu. Měly za to, že to byla rozzlobená, nervózní a mentálně retardovaná žena, která už dávno nevěděla o světě. Více se však mýlit nemohly!

Po přečtení dopisu zůstaly beze slova

„Drahá sestro! Co vidíš, když se na mě podíváš? Rozzlobenou a nervózní starou ženu s podivnými manýry? Ženu, která hledí zasněným pohledem do prázdna? Ženu, která čas od času zvrací jídlo, která neodpovídá, když se jí na něco zeptáte? Stařenu, která nevnímá dění kolem sebe? Která často ztrácí boty a oblečení? Malou starou tetku, kterou je neustále třeba koupat a krmit? Myslíš, že jen čekám na smrt? To si myslíš, když se na mě díváš?“ ptá se dáma v úvodu svého dopisu na pohled, který na ni pečovatelky nejspíše také měly.

iZdroj fotografie: Pxhere

„Pokud je to tak, podívej se trochu blíž. To, co vidíš, totiž nejsem já. Povím ti, kdo jsem. Kdo jsem byla dřív, než jsem tiše zemřela v tomto opuštěném koutě. Byla jsem desetiletá dívka, která měla otce a matku. Měla jsem sourozence, které jsem milovala a oni milovali mě.

Byla jsem šestnáctiletá dívka, která se těšila na život. Snila jsem o tom, že najdu pravou lásku. Ve dvaceti letech jsem byla nevěstou, moje srdce tlouklo pro Saltiho. Slíbila jsem, že ho budu milovat celý svůj život. A taky jsem ho milovala.

iZdroj fotografie: Pixabay

Ve třiceti jsem se stala matkou dětí, které mě potřebovaly. A bylo mi čtyřicet, když děti tak strašně rychle vyrostly. Když mi bylo padesát, odstěhovaly se z domova. Zůstali jsme spolu s manželem a žili jsme šťastný život. V šedesáti letech jsem si mohla pochovat svou malou vnučku. Kolem mě byly moje děti a spousta vnoučat a svět byl báječný.

Náhle se však stáhla temná mračna. Můj manžel zemřel. Při pohledu do budoucnosti jsem viděla už jenom hrůzu a děs. Moje děti se staraly o své vlastní děti. Roky plynuly a potkávali jsme se čím dál méně.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Teď jsem stará žena. Příroda je nemilosrdná! Jsem všemi opuštěná. Moje krása i zdraví už jsou dávno pryč. Maso se proměnilo v kámen, stejně jako moje srdce. Přesto jsem však stále naživu! I když zmožená beznadějí a emoce se ve mně vzdouvají.

Pamatuji dny šťastné i smutné. V duchu jsem se častokrát vracela zpátky v čase. Chtěla bych být znovu mladá. Život utekl až příliš rychle. Začínám se smiřovat s tím, že nic netrvá věčně. Prosím, podívej se na mě znovu a podívej se blíž. Nejsem jen naštvaná, jsem opuštěná, křehká stará žena. Jejíž jedinou budoucností je smrt.“

Jsme v tom spolu

Tyto řádky z pera umírající ženy připomínají, že za každou tváří se skrývá příběh, který by neměl být zapomenut. Příběh plný dobrých i zlých událostí a vzpomínek, které formovaly minulost nás všech. Když proto uvidíte staršího člověka, neměli byste ho na první pohled soudit. Zaslouží si pozornost a hlavně respekt. Každý z nás totiž jednou bude ve stejné pozici. A krásné fotky z dovolené zůstanou jen hořkou vzpomínkou.

Jakou máte zkušenost s péči o lidi v hospicech?

Zdroj: Se souhlasem čtenářky Petry